Nuda v SeniorCentru Šanov rozhodně není

Nuda u nás nebývá

V jedné z písniček Hanky Zagorové se zpívá:  „Náš dům zní smíchem, nuda u nás nebývá.“  Tento úvod s odkazem na text písně jsem samozřejmě použil účelově. Proč? V této zvláštní době slýchávám a také moji kolegové, kolegyně i vedení domova otázku: „A nenudí se tam klienti, když je karanténa?“

Tak tedy pár okamžiků z dvou dnů. Na jedné straně připravujeme výzdobu na velikonoční svátky s klienty, barvíme vajíčka /umělá/ , aranžujeme mísy a vázy, velikonoční zajíčky a vše co k tomu patří. Třeba také to, že v době, když k nám nemůže přijít pan farář, nabízíme  klientům sledování televize NOE včetně rozpisů  mší v těchto svátečních dnech. Také jsme neopomenuli (náš pan ředitel Ing. Michal Veleba a vedoucí stravování paní Jana Gazdová) připravit na zelený čtvrtek zelené menu a to včetně mini ochutnávky zeleného piva po obědě.  Že je to málo? Dobře přidáváme individuální návštěvy klientů, kteří jsou upoutaní na lůžko, kde kromě povídání  používáme  prvky  bazální stimulace, aromaterapie a smyslové komunikace. A pokud mohu zůstat ještě u terapií, v rámci aktivizace, jež probíhá nyní ve velmi malých skupinách, jsme včera a dnes pracovali na tvorbě příběhu a malování příběhu. Ptáte se jak? Odborně se tyto činnosti nazývají dramaterapie a arteterapie a jedna z našich kolegyň Miluška Hofmann je v těchto činnostech odborník. Nás ostatní v aktivizačním týmu vedla a připravila. Tématem byly živly, jak vnímáme živly, jak je namalujeme, zahrajeme a jaký k nim přidáme příběh. Tématem našeho příběhu bylo, jak lidé začali používat oheň, proč bydleli u řek a potoků a jak do života člověka zapadá koloběh vody v přírodě a že patříme k zemi, na které žijme.

V této části příběhu jsme se zastavili a přešli na úvahu, jaký je náš vztah k vlasti, jaký ho má mladá generace, co je to odkaz otců a zda máme povinnost ke své zemi a planetě obecně. Ano i těmito otázkami se dnes zabývají senioři a s velkou radostí můžeme říct, že našim klientům velmi záleží nejen na kvalitě života a na způsobu chování lidí k přírodě, ale také na tom, kdo si co nese v srdci.

Aniž bychom chtěli, závěrečné minuty společného setkání byly o odpuštění. Vyšlo to tak nějak spontánně a úplně poslední chvilky setkání včera odpoledne jsme seděli jen tak v tichu. Rozešli jsme se s klidem, s přátelským porozuměním individuálního lidského příběhu a s přesvědčením, že nás čeká ještě mnoho společných chvilek. Paní Olga, paní Anna, paní Božena, pan Zdeněk a úsměvy, ano i ten přes roušku nás členů personálu. Poslední věta, kterou jsem zaslechl  byla: „Tak zase zítra, těšíme se na vás.“

Snad jsem vás přesvědčil, že kdo se chce u nás doma bavit, určitě si může vybrat. Pokud se chce někdo z čitatelů nebo rodinných příslušníků jakkoli zapojit do spolupráce, určitě se vhodná forma najde i v době oprávněného zákazu návštěv.

Snad poslední větou dodám, že v pondělí nebude chybět ani tradiční pomlázka.

Hezké a poklidné Velikonoce všem!